Jak mohu být zachráněn?

02
Led

Věříme, že Bůh z pouhé milosti naplnil v Ježíši Kristu svůj věčný plán spásy. Hříšníkovi, který byl povolán v Pánu Ježíši a který se v pokání a víře obrací k živému Bohu, dává Bůh svým slovem účast na Kristově smrti a vzkříšení. Člověku je odpuštěno, stává se ospravedlněným údem těla Kristova, Božího lidu, a znovuzrozeným Božím dítětem, je osvobozen k novému životu v posvěcení a k radostné naději na dovršení spásy ve vzkříšení těla a věčném životě v Boží přítomnosti.

Věříme, že Bůh z pouhé milosti naplnil v Ježíši Kristu svůj věčný plán spásy.

  • Bůh progresivně zjevoval svůj věčný plán spásy zaslíbením daným již prvním lidem po jejich hříchu (Gn 3,15), ve smlouvě s Abrahamem a jeho potomstvem (Gn 15; 17), s Izraelem v době Mojžíše (Ex 24; 34) a s izraelským králem Davidem (2Sa 7,8–16), jehož potomek Mesiáš Ježíš naplnil zaslíbení proroků o nové, věčné smlouvě milosti a pokoje (Jr 31,31–34; Ez 37,24–27; Mt 26,28; L 22,20). K samotné Boží podstatě patří být milostivý (Ex 34,6) a jeho spasení je z pouhé milosti (Ef 2,5.8). Milost znamená, že nedostáváme to, co si zasloužíme, ale dostáváme dary, které si nezasluhujeme.

Hříšníkovi, který byl povolán v Pánu Ježíši a který se v pokání a víře obrací k živému Bohu, dává Bůh svým slovem účast na Kristově smrti a vzkříšení.

  • Kromě všeobecné milosti, kterou Bůh daruje všem lidem (Ž 145,9.15–16; Sk 14,16–17; Jk 1,17), udílí ve své svrchovanosti spásnou milost, když svým slovem dává hříšnému člověku účast na Kristově smrti a vzkříšení. Člověk nemá účast na Kristu díky svému původu, svým schopnostem a zásluhám, díky vnitřním zkušenostem či předsevzetím, nýbrž Duch svatý nám Krista a jeho spásu přivlastňuje Božím slovem, které – kde a kdy Bůh chce – v těch, kteří mu naslouchají, vytváří důvěru v Pána Ježíše, jistotu spásy a nový život (J 5,24; Ř 10,8–11; Ga 3,5; 2Tm 3,15; Jk 1,18; Ž 107,20 aj.). Boží slovo v jeho různorodých podobách – zásadně jako slovo Písma, ale také jeho aktualizace jako biblické kázání a vyučování, jako svátosti, jako rodičovské vyprávění, jako křesťanská píseň či svědectví atp. – je nástrojem Ducha svatého a slouží Božímu dílu spásy (ale i soudu) při jednotlivci, v církvi, v dějinách národů, ba celého světa (J 5,25nn; 6,60nn; 12,47n; Ž 1,1nn; 119,50n aj.).Starý člověk v nás byl sjednocením s Kristem ukřižován spolu s ním a zemřel hříchu. Spolu s Kristem povstáváme k novému životu, abychom již neotročili hříchu, ale sloužili Bohu a získali život věčný darem Boží milosti.
  • Spasení je darováno tomu, kdo byl v Kristu vyvolen již před stvořením světa (Ef 1,4; srov. Ga 1,15–16), nikoli na základě předvídání jeho skutků, ale z Božího milostivého zalíbení a slitování (L 12,32; Ř 9,10–18; 1Pt 2,9–10). Vyvolené Bůh svým Slovem povolává k tomu, aby přijali podobu jeho Syna (Ř 8,29), do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem (1K 1,9), do slávy svého království (1Te 2,12), ke svatosti (Ř 1,7), k pokoji (1K 7,15), ke svobodě (Ga 5,13), k naději (Ef 1,18), k posvěcení (1Te 4,7) a k dosažení věčného života (1Tm 6,12). Zvěstované evangelium Božího slova při nich působí jako moc Boží ke spasení (Ř 1,16).
  • Kladná odpověď na Boží povolání se projeví pokáním. Pokání je celoživotní proměna nejen myšlení, ale též vůle a postojů, tj. celého člověka ve vztahu k Bohu, k sobě samému i druhým lidem. Pokání se projeví nejen emocionálním zármutkem a lítostí nad zlými skutky (2K 7,9–10), ale předně ovocem pokání, odvrácením od zlých činů (2K 12,21) a konáním činů lásky (L 3,8–13). Výzva k pokání je v Písmu spojována s výzvou k obrácení (Jr 31,19; Sk 3,19; Sk 26,20). Výraz obrácení se stal specifickým, jasně vymezeným výrazem v misijním slovníku apoštolské církve. Znamená odvrátit se od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu (Sk 26,18), obrátit se k Pánu Ježíši (Sk 9,35; 11,21), živému Bohu (Sk 14,15; 15,19), získat odpuštění hříchů (Sk 3,19) a být zahrnut do Božího lidu (Sk 26,18). Výzva k pokání, k obrácení má ústřední místo nejen v poselství starozákonních proroků, včetně Jana Křtitele (Mt 3,2), ale i samotného Ježíše (Mt 4,17) a také v poselství Kristovy církve (Sk 20,21; 26,20; 1Te 1,9).
  • Pozitivní složka pokání i obrácení je vyjádřena klíčovým biblickým výrazem víra. Ježíš naléhavě vyzývá, aby jeho posluchači věřili nejen evangeliu o Božím království (Mk 1,15), ale také v něho samého a v jeho uzdravující moc (Mt 9,28; Mk 9,24). V Janově evangeliu je centrem víry důvěra a oddanost Ježíši, pevné spojení a sjednocení s ním (J 1,12; 2,11; 3,12.16.18.36; 4,39; 6,29.35.40.47; 8,30; 12,11). Ve Skutcích je položen důraz jak na přijetí slova evangelia (Sk 4,4; 17,11–12), tak na důvěru, oddanost a poslušnost Pánu Ježíši Kristu (Sk 11,17; 14,23; 16,31; 20,21; 24,24). V Pavlových spisech je víra hlubokou důvěrou v Krista a v pravdivost Božího slova. Stát se křesťanem znamená přijmout vírou, že skrze Ježíšovu smrt a vzkříšení získávají hříšníci Boží milostivý dar spasení (1K 15,1–4; 1 Te 4,14). Výraz víra se též používá k označení souboru křesťanského učení, které formuje celý křesťanský život (Ga 1,23; Ef 4,5; Fp 1,27; 1Tm 4,1.6; 6,10.21; 2Tm 4,7; Tt 1,13). Jakub zdůrazňuje, že víra, která se neprojeví v praxi života skutky lásky, je sama o sobě mrtvá, nemůže spasit a není k ničemu (Jk 2,14.17.20). Víra umožňuje vnímat neviditelnou realitu zaslíbenou Bohem a s jistotou víry můžeme procházet životem i s jeho zkouškami a utrpením (Žd 11).

Člověku je odpuštěno, stává se ospravedlněným údem těla Kristova, Božího lidu,

  • Darem spásy přijímáme ospravedlnění, jež je Boží soudní prohlášení, že jsme spravedliví (Ř 8,33). Spravedlnost znamená, že u Božího soudu odpovídáme Božímu standardu a jsme ve správném postavení ve vztahu k Bohu. Základem ospravedlnění není naše poslušnost Božího zákona, ale dokonalá Kristova poslušnost, která vyvrcholila jeho smrtí, kdy prolil svou krev jako smírnou oběť za naše hříchy (Ř 5,9; Ř 3,20–28). Ospravedlnění přijímáme jako dar vírou skrze Kristovu oběť (Ř 3,22.30). Výsledkem ospravedlnění je odpuštění a nepočítání hříchu (Ř 4,7–8; 2K 5,19), očištění od hříchů (Žd 1,3) zrušení odsouzení (Ř 8,1.34) a vysvobození od Božího hněvu (Ř 5,9). Ospravedlnění působí smíření a pokoj s Bohem (2K 5,18–20; Ř 5,1) a milostivý dar věčného života (Ř 5,18.21). Člověk se stává ospravedlněným údem těla Kristova, Božího lidu (1K 12,12–27; 1Pt 2,9–10).

a znovuzrozeným Božím dítětem,

  • Darem spásy se člověk stává znovuzrozeným Božím dítětem (J 1,12), protože se narodil z Boha (J 1,13), z Ducha (J 3,5–6.8). Znovuzrození znamená probuzení k životu s Kristem (Ko 2,13) a je základním předpokladem pro vstup do Božího království (J 3,3.7). Starý, neznovuzrozený člověk neschopný chápat a přijmout věci Božího Ducha (1K 2,14–15) umírá spolu s Kristem a na jeho místo nastupuje nový člověk schopný pravého poznání, který se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele (Ř 6,6–11; Ko 3,9–10; Ef 4,24). Znovuzrození je způsobeno skrze živé a věčné slovo Boží, slovo pravdy (1Pt 1,23; Jk 1,18). Člověk se v Kristu stává novým stvořením (2K 5,17).

je osvobozen k novému životu v posvěcení

  • Posvěcení je pokračováním Božího díla v životě ospravedlněného, je to Boží dar i závazek věřícího. Působením Ducha svatého se stává svatým, odděleným pro Boha (1Pt 1,14–15; Ř 15,16; 1K 1,2), stále více proměňovaným do podoby Krista, jenž je obrazem neviditelného Boha (2K 3,18; Ko 1,15). Člověk je v Kristu osvobozen k novému životu, když mocí Ducha usmrcuje hříšné činy (Ř 8,13) a žije spravedlivě a zbožně (Tt 2,11–12). Posvěcení je celoživotní proces týkající se celé osoby, ducha, duše i těla (1Te 5,23; 2K 7,1; 1K 6,19–20).

a k radostné naději na dovršení spásy ve vzkříšení těla a věčném životě v Boží přítomnosti.

  • Přijetí daru spasení znamená žít v radostném očekávání a naději, že Bůh své spasení dovrší při návratu Ježíše Krista oslavením Božího lidu ve vzkříšení těla a věčném životě v Boží přítomnosti (Tt 3,7; 1Pt 1,3–5; Ř 8,17–18; F 3,20–21).