Křest

27
Led
  • Křest je nám svátostí počáteční. Poskytuje křtěnému příležitost vyznat, že zemřel spolu s Kristem (Ř 6,1–3). Ve většině sborů křtíme ty, kteří vyznávají svou víru. Křtíme ale i děti těch členů církve, kteří se spoléhají na Boží zaslíbení smlouvy a vyznávají svou víru na místě svých dětí. Vycházíme z toho, že křest dětí je velmi starou praxí církve, kde se stával analogií obřízky (Ko 2,11–13).
  • Křest konáme na základě Kristova pověření (Mt 28,19–20; Mk 16,16). V textech Písma je křest podtržen jako výraz poslušnosti a začlenění do církve. Křest na znamení pokání a víry pečetí odpuštění hříchů a nový život v Kristu. Ten, kdo je pokřtěn, patří Kristu a může se oprávněně spoléhat na Kristovu pomoc a ochranu. Křtu předchází zřeknutí se zla a odevzdání se Bohu.
  • Křest dítěte se má konat ve shromáždění sboru, protože zavazuje rodiče i sbor k modlitbám za tyto děti i k jejich křesťanské výchově. Před křtem dítěte skládají věřící rodiče slib uvedený v Bohoslužebné agendě Církve bratrské.
  • Kazatel nebo pověřený člen staršovstva vede před křtem přípravné vyučování základů víry a praxe křesťanského života v církvi i ve společnosti.
  • Křest na základě vyznání víry má být spojen s přijetím za člena sboru. Děje se tak zpravidla při slavení svaté večeře Páně.
  • Křest dospělých konáme buď ponořením, nebo politím či pokropením hlavy. Církev bratrská nehodnotí křest podle množství křtící vody a respektuje v tom starou křesťanskou tradici, doloženou např. ve spisu Didaché.
  • Křtěný učiní nejprve v přítomnosti sboru vyznání a slib na základě otázek položených tím, kdo křtí. V případě křtu více osob je alespoň jedna otázka vždy položena jednotlivci, aby odpovídal a vyznával sám za sebe.
  • Křest považujeme v zásadě za neopakovatelný. Pro ty, kteří byli pokřtěni v dětství a touží při vstupu do sboru obnovit své křestní vyznání a slib, je možné doporučit bohoslužební připomínku křtu. V případě, že dřívější křest nebyl vykonán ve jméno Boha Otce, Syna i Ducha svatého, a nejednalo se tak o trojiční křest, je možné pokřtít. Jestliže je někdo po svém obrácení vážně znepokojen, zda jeho dřívější křest je platný (např. rodiče křtěného nebyli v době křtu dítěte věřící), vede s ním kazatel nejprve pastýřský rozhovor o neopakovatelnosti křtu. Trvá-li i potom dotyčný bratr či sestra na tom, že chtějí být jako věřící pokřtěni, nemá jim v tom být bráněno. Nejsme povoláni, abychom panovali nad vírou a svědomím druhých lidí (2K 1,24; 1K 10,29).