K optimalizaci našich webových stránek používáme cookies. Více o cookies.


O Bohu Otci, Duchu a Synu

11
Led

Věříme v jednoho Boha, dokonalého ve svých vlastnostech a činech, věčně přebývajícího v milující jednotě tří osob, Otce, Syna a Ducha svatého. Tyto tři osoby tvoří dokonalou jednotu, každá je plně Bůh a věčně existují jako trojjediný Bůh.

Věříme v jednoho Boha,

  • Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný (Dt 6,4). Toto věroučné vyznání Izraele Ježíš potvrzuje jako základní pravdu o Bohu, který jediný je hoden, aby byl milován a uctíván celou naší bytostí (Mk 12,29; L 4,8). Bůh zjevený ve Starém zákoně jako Hospodin (Jahve), Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, je stejný Bůh, který se v Novém zákoně zjevil v Ježíši Kristu a působí v Duchu svatém (Ex 3,15; 1K 8,6; 1K 12,6.11). Bůh je jeden (1Tm 2,5; Jk 2,19) a kromě něho není jiného Boha (Iz 45,5.6.21.22; 1Kr 8,60).

dokonalého ve svých vlastnostech a činech,

  • Boží dokonalost znamená, že je bez jakéhokoliv nedostatku, chyby či poskvrny ve své moci a síle, poznání a moudrosti, spravedlnosti a dobrotě, které přesahují naši představivost, schopnost pochopení, vnímání a slovního vyjádření. Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný, jeho velikost nelze vyzpytovat (Ž 145,3). Když přemýšlíme o vlastnostech a činech našeho Boha, skláníme se v uctívání. Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! (Ř 11,33). Bůh není omezen časem ani prostorem. Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože (Ž 90,2). Vždyť jej nemohou pojmout nebesa, ani nebesa nebes (2Pa 2,5).
  • Božími vlastnostmi míníme základní charakteristiky jeho přirozenosti, které mají trvalou kvalitu a jsou neoddělitelné od jeho bytí, podstaty, charakteru a jeho činů. Pouze Bůh je nezávislý, neproměnný, věčný a všudypřítomný. Je zdrojem bytí sám v sobě a zároveň zdrojem existence pro celé stvoření, včetně člověka, které je na něm ve všem naprosto závislé (Sk 17,25; Jb 41,3; J 5,26). Bůh je ve svém bytí a záměrech neproměnný (Ž 102,26–28; Mal 3,6; Jk 1,17), je hoden naší naprosté důvěry a oddanosti (Ž 31,15–16; 1J 5,14; Ž 116,15). Bůh je věčný (Iz 40,28; Ž 48,15; Zj 1,8). Je svrchovaným Pánem času (Ž 90,4; Iz 46,10; 2Pt 3,8), není omezen ani časem, ani prostorem. Bůh je přítomen na všech místech současně a nelze se před ním skrýt (Jr 23,24; Ž 139,7–10). Boží všudypřítomnost je pro věřící útěchou, povzbuzením a výzvou k odpovědnému životu, pro nevěřící a vzpurné vážným varováním.
  • Některé Boží vlastnosti se nacházejí v omezené míře a nedokonalé podobě také u lidí stvořených k Božímu obrazu (Gn 1,27). Bůh je Duch (J 4,24; L 24,39), je živý (Joz 3,10; 1Tm 4,10) a neviditelný (J 1,18; 1J 4,12). Bůh je osobou, která má rozumové, emoční, volní a morální vlastnosti.
  • Mezi rozumové vlastnosti patří Boží vševědoucí poznání (1J 3,20; 1K 13,12), moudrost (Ž 104,24; Jb 12,13) a pravda (Ž 119,160). K emočním vlastnostem patří Boží žárlivost, kdy Bůh střeží svou vlastní čest. On jediný je hoden našeho uctívání a naprosté oddanosti lásky (Ex 34,14; Joz 24,19). Boží hněv je reakcí na každý hřích (2Pa 28,13; Ř 1,18). Bůh prožívá radost, veselí a zalíbení (Sf 3,17; Př 3,12), je soucitný (Neh 9,17.31; Dt 32,36), lítostivý (Jon 3,10; Jl 2,13–14) a je nazýván Bůh pokoje (Ř 15,33; 16,20). Vůle je Boží vlastnost, která rozhoduje o tom, zda něco nastane, nebo nenastane. Bůh ve své všemohoucnosti (Gn 17,1; Ex 6,3; L 22,69; Zj 1,8) je schopen učinit vše, co chce, protože u Boha není nic nemožného (L 1,37; Jr 32,17).
  • Boží morální vlastnosti znamenají, že Bůh je zcela a dokonale dobrý a zároveň je zdrojem a standardem toho, co je dobré (Ž 68,11; 2K 9,9; L 18,19). Boží dobrota se projevuje milosrdenstvím, slitováním a trpělivostí k těm, kteří se nacházejí v nouzi (Ex 34,6; Ž 103,8). Bůh je láska (1J 4,8), v plnosti popsaná v 1K 13. Patří k samotné podstatě Boží osobnosti a tvoří jádro evangelia. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16).
  • Bůh je svatý (Ž 22,4; Iz 1,4; 6,3; J 17,11; 1J 2,20; Zj 4,8), což znamená jeho naprostou oddělenost od hříchu a dokonalou morální čistotu. Boží svatost je vzorem a výzvou pro jeho lid (Lv 19,2; Žd 12,14). Bůh je spravedlivý a je konečným standardem spravedlnosti a práva (Dt 32,4; Iz 45,19; Ř 3,21–22).

věčně přebývajícího v milující jednotě tří osob, Otce, Syna a Ducha svatého. Tyto tři osoby tvoří dokonalou jednotu, každá je plně Bůh a věčně existují jako trojjediný Bůh.

  • Osobní Bůh je tak plný lásky, že má vztahy lásky sám v sobě. Ačkoliv je jeden Bůh, zjevil se nám v dějinách spásy jako Otec, Syn a Duch svatý. Každá z těchto osob má stejné božské vlastnosti, je plně Bůh (L 10,21; J 14,26; J 1,1–3.14; Sk 5,3–4). Tyto tři osoby věčně existují jako jeden Bůh (Gn 1,1–3; J 17,24) ve věčné jednotě lásky (Ef 4,2–6; J 17,20–23). Tyto tři osoby stejné podstaty nelze od sebe oddělit ani je navzájem ztotožnit (Mt 3,16–17; 28,19; 2K 13,13).
  • Řád spásy je společným dílem Otce, Syna a Ducha svatého. Osoby Trojice mají stejné vlastnosti, ale rozdílné role v řádu spásy. K roli Otce ve stvoření a vykoupení patří plánovat, řídit a posílat Syna a Ducha svatého. Od Boží otcovské autority pochází každé lidské otcovství (Ef 3,14–15). Syn poslouchá a jde tam, kam ho Otec posílá (J 1,1–5.14.18; 4,34; 8,28; 17,4; Fp 2,5–11). Duch svatý je poslušný Otci i Synu a vykonává to, k čemu jej posílají (J 14,26; 15,26). Tyto rozdíly v rolích trvají věčně (1K 15,24–28). Živý Bůh je trojjediný Bůh, jeden Bůh ve třech osobách. Pro naše pochopení zůstává velkým tajemstvím, avšak můžeme růst v osobním vztahu k Bohu Otci, Synu a Duchu svatému, v plné oddanosti lásky je uctívat a zakoušet Boží svrchovanou všudypřítomnost nad námi, pro nás a v nás.

O Ježíši Kristu

Věříme, že Ježíš Kristus je vtělený Boží syn, pravý Bůh a pravý člověk. Jako zaslíbený Mesiáš Izraele byl počat z Ducha svatého, narodil se z panny Marie, žil bezhříšným životem, byl ukřižován za vlády Pontského Piláta, vstal tělesně z mrtvých, vstoupil na nebesa a sedí na pravici Boha Otce jako prostředník nové smlouvy mezi Bohem a lidmi. Ježíš Kristus je náš zástupce a oběť smíření za hřích světa. Jeho smrt a vzkříšení tvoří jediný základ spásy.

Věříme, že Ježíš Kristus je vtělený Boží syn, pravý Bůh a pravý člověk.

  • Ježíš z Nazareta zvěstoval poselství o příchodu Božího království (Mk 1,15; Mt 12,28; L 17,21), v němž má on sám jedinečné postavení. Vztah k jeho osobě rozhoduje o tom, kdo vstoupí do Božího království a získá věčný život (Mt 7,21–23; 10,32–33; 19,29; 25,34–40; Mk 13,13; J 10,9; 11,25). Ježíš si byl plně vědom toho, že má k Bohu jedinečný vztah jako Syn k Otci (Mt 11,27; L 10,22). To však jeho současníci považovali za rouhání, protože dokonce nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň (J 5,18). Po Ježíšově prohlášení Já a Otec jsme jedno (J 10,30) jej chtěli kamenovat. Když se jich Ježíš ptá, pro který dobrý skutek jej chtějí kamenovat, odpovídají: Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh (J 10,33). Ježíš si uvědomoval, že jako věčný Syn svého nebeského Otce dříve, než se Abraham narodil, já jsem (J 8,58) a před svou smrtí prosí Otce: A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět (J 17,5). Přijal vyznání svého učedníka Tomáše: Můj Pán a můj Bůh (J 20,28).
  • Základním záměrem celého Janova evangelia je, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu (J 20,31). Již v samotném úvodu odhaluje tajemství, že Ježíš Kristus je vtělený Syn Boží. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy (J 1,1.14). Apoštol Pavel o Ježíši vyznává, že způsobem bytí byl roven Bohu (F 2,6) a že v něm je přece vtělena všechna plnost božství (Ko 2,9). Působil již při stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho (Ko 1,16; srov. J 1,3).
  • Syn Boží zůstal Bohem, ale ke svému božství přijal pravé lidství. Ježíšovo narození a dětství se nelišilo od žádného jiného člověka (Mt 2; L 2). Podle Mojžíšova zákona byl osmého dne obřezán a zasvěcen Pánu (L 2,21–22). Procházel fyzickým a psychickým vývojem jako ostatní lidé. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem (L 2,52). Měl hlad (Mt 4,2), žízeň (Mt 25,35) a cítil fyzickou únavu (J 4,6). Jak může být Ježíš Kristus plně Bůh a plně člověk, jednou osobou ve dvou přirozenostech, zůstává tajemstvím. Hlásíme se ke starokřesťanským vyznáním víry, která se pokusila toto tajemství formulovat lidskými slovy. Nicejsko-cařihradské vyznání (r. 381) vyjadřuje víru v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, z Otce zplozeného přede všemi věky, Boha z Boha, světlo ze světla, Boha pravého z Boha pravého, zplozeného, nikoli učiněného, téže podstaty s Otcem. Chalkedonské vyznání víry (r. 451) učí uznávat jednorozeného Syna a Pána ve dvou přirozenostech, nesmíšeně, neproměnně, nerozděleně, nerozlučně, neboť rozdíl přirozeností nebyl spojením nikdy zrušen. Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk (1J 5,20; Fp 2,6–7). Zjevuje plně a kompletně ve stejném čase vlastnosti obou přirozeností v jedné osobě.

Jako zaslíbený Mesiáš Izraele

  • Ježíš je Mesiáš, Kristus (Mk 8,29; L 2,11; J 1,41), v němž se naplnila zaslíbení daná již prvním lidem po pádu (Gn 3,15), Abrahamovi (Gn 12,3b), Davidovi (2Sa 7,12–16) a prorokům v Izraeli o Bohem pomazaném králi, který bude vládnout věčně v pokoji a spravedlnosti (Iz 9,5–6; 11,1–10; 43; 52,13–53,12; Za 9,9–10). Ježíš Kristus nepřišel zrušit Zákon a Proroky, ale naplnit (Mt 5,17–19) a jako zaslíbený Mesiáš Izraele je klíčem, který otevírá pravý smysl Starého i Nového zákona, ve kterém jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3).

byl počat z Ducha svatého, narodil se z panny Marie, žil bezhříšným životem,

  • Ježíšovo početí z Ducha svatého a narození z panny (Mt 1,18–25; L 1,26–38) odkazuje ke skutečnosti, že Ježíš byl zplozen ne z vůle člověka, ale z Boha a je svatým Synem Božím (L 1,34–35), Immanuel, Bůh s námi (Mt 1,23). Posvěcující moc Ducha svatého způsobila, že u dítěte Ježíše nedošlo k přenosu Adamova hříchu, ale dochází k novému stvoření uvnitř řádu tohoto světa (srov. 2K 5,17). V Ježíši Kristu byl plně obnoven v člověku obraz Boha neviditelného (Ko 1,15). Ježíš žil v naprosté poslušnosti vůči svému Otci bezhříšným životem a byl dokonale kvalifikován spasit hříšné lidi (1J 3,5; 2K 5,21; Žd 7,26–27).

byl ukřižován za vlády Pontského Piláta,

  • Ježíš byl ukřižován a zemřel za vlády Pontského Piláta, který vládl v římské provincii v Judsku během panování císaře Tiberia (L 3,1). Jednalo se o historickou událost umístěnou v čase a prostoru. Ježíš sám sebe ztotožnil s trpícím Služebníkem a Mesiášem (Mt 8,17; 16,16.21; 20,19; 26,2; L 24,25–27; Sk 2,36). Jeho utrpení a smrt na kříži tvoří podstatnou součást jeho spasitelného poslání a děje se podle Písem (Sk 2,23; 17,3; 26,22–23; 1Pt 1,10–11). Ježíšova smrt a její význam patří k podstatě evangelia (1K 2,2; 15,1–3; Ga 3,1). Kážeme Krista ukřižovaného (1K 1,23).

vstal tělesně z mrtvých, vstoupil na nebesa a sedí na pravici Boha Otce jako prostředník nové smlouvy mezi Bohem a lidmi.

  • Kdyby Ježíš zůstal v hrobě, poselství evangelia by bylo klamné a stejně tak i víra v Ježíše Krista (1K 15,14.17). Ježíš však mocí Boží vstal z hrobu k novému životu a zjevil se svým učedníkům v tělesné podobě (L 24,13–49; 1K 15,5–8). Hrob zůstal prázdný (L 24,3.12; J 20,5.13). Vzkříšení bylo potvrzení Ježíšovy osoby a jeho díla jako Božího Syna a Mesiáše (Ř 1,4; L 24,26) a Božím svědectvím o jeho vítězství nad mocnostmi zla (Ef 1,19–22; 1Pt 3,21–22). Existence křesťanské církve je nevysvětlitelná bez vzkříšení Ježíše z mrtvých. Poté, co se zjevoval učedníkům při různých příležitostech po dobu čtyřiceti dnů (Sk 1,3; 1K 15,3–8), byl viditelným způsobem vzat od učedníků (L 24,51; Sk 1,9) a odešel do nebes, aby zaujal místo po pravici Boha a sdílel s ním vládu nad nebem a zemí (Ef 1,20–21; Fp 2,9–11). Ježíšovo nanebevstoupení vedlo k seslání Ducha svatého (Sk 2,33), jehož prostřednictvím je Ježíš přítomný mezi svými následovníky (J 15,26; 16,7). Působí jako velekněz, který přinesl jednou provždy oběť za hříchy a přimlouvá se za svůj lid (Žd 10,10; 7,24–26; 1J 2,1) jako jediný prostředník nové smlouvy mezi Bohem a lidmi (1Tm 2,5; Žd 9,15; 12,24).

Ježíš Kristus je náš zástupce a oběť smíření za hřích světa. Jeho smrt a vzkříšení tvoří jediný základ spásy.

  • Ježíš svou smrtí na kříži zjevuje Boží spravedlnost, která nenávidí hřích a miluje člověka (Ř 3,21–26; J 3,16). Jako svatý, nevinný velekněz je ustanoven zástupcem lidí před Bohem (Žd 7,26; 5,1; 2,17), který na našem místě snášel spravedlivý Boží hněv a trest za naše hříchy (Iz 53,4–5; 1K 15,3; 2K 5,21), když prolil svou krev jako oběť, která nás očišťuje od každého hříchu a smiřuje s Bohem (Mt 26,28; Ef 1,7; 1J 1,7; 1Pt 1,18–19). Ježíšovo dílo dokonané smrtí a vzkříšením je jediným základem spasení (J 19,30; Sk 4,10–12; 5,30–31). Víra křesťanů má své centrum v osobě a díle Ježíše Krista.

O Duchu svatém

Věříme, že Duch svatý je osobou trojjediného Boha, skrze kterou Bůh působí ve stvoření a uvádí do života lidí Boží spasitelné dílo v Kristu. Duch svatý usvědčuje z hříchu, vede k pokání a víře v Krista, znovuzrozením činí z lidí nová stvoření a začleňuje je do Boží rodiny. Svým přebýváním je posvěcuje, vyučuje a osvěcuje, vede, zmocňuje a vystrojuje svými dary k životu, ke službě v církvi i k misijnímu poslání ve světě.

Věříme, že Duch svatý je osobou trojjediného Boha, skrze kterou Bůh působí ve stvoření a uvádí do života lidí Boží spasitelné dílo v Kristu.

  • Duch svatý je v Písmu zjeven jako osoba trojjediného Boha (Mt 28,19; 2K 13,13). Má vlastnosti Boha, je svatý (J 14,26), věčný (Žd 9,14), vševědoucí (1K 2,10–11). Působil již při stvoření světa i člověka (Gn 1,2; 2,7) a zachovává veškerý život na této zemi (Ž 104,27–30; Jb 34,14–15). Působení Ducha svatého v srdcích všech věřících je specifické pro novou smlouvu. O Letnicích se naplnilo zaslíbení proroka Joele o mocném seslání Ducha svatého na všechen Boží lid: A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi (Sk 2,17; srov. Jl 3,1–2). Místo vnějších nařízení Mojžíšova zákona působí Bůh sám mocí Ducha vnitřní proměnu lidského srdce: A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich (Ez 36,26–27).
  • Duch svatý oslavuje Ježíše Krista tím, že lidem oznamuje Boží spasitelné dílo v Kristu a uvádí je do jejich života (J 16,13–14; Ř 8,1–11). Přijmout Ježíše a jeho spasitelné dílo nelze jinak než působením Ducha svatého, který je pro nás nepostradatelný a nenahraditelný. Sám Ježíš považuje seslání Ducha svatého za dar, který je cennější než jeho tělesná přítomnost na tomto světě (J 14,26; 16,7).

Duch svatý usvědčuje z hříchu, vede k pokání a víře v Krista, znovuzrozením činí z lidí nová stvoření a začleňuje je do Boží rodiny.

  • Mocí Ducha je člověk usvědčován z hříchu, činí pokání, věří v Krista a přijímá jeho spasení. Pokání a obrácení znamenají odvrátit se od hříchu a vykročit na novou cestu v poslušné oddanosti. Duch je dárcem nového života ve znovuzrození (J 3,3–8; J 6,63; Tt 3,5), kdy začíná zázračná proměna jednotlivce, který se stává novým stvořením (2K 5,17) a je adoptován do Boží rodiny (J 1,12–13; Ř 8,15–16; Ga 3,26–27; Ef 1,5).

Svým přebýváním je posvěcuje, vyučuje a osvěcuje, vede, zmocňuje a vystrojuje svými dary k životu, ke službě v církvi i k misijnímu poslání ve světě.

  • Ve znovuzrozeném člověku začne přebývat Duch svatý (Ř 8,9; 1K 3,16) a spolu s ním Boží Syn a nebeský Otec (J 14,23; 17,21–23). Člověk přijímá požehnání nejužšího společenství s Bohem Otcem a jeho Synem (1J 1,3; 1K 1,9), jeho tělo se stává chrámem Ducha svatého (1K 6,19). Apoštol Pavel na mnoha místech chválí úžasná duchovní požehnání (Ef 1,3–7; Ř 6,5; 8,1; 2K 5,17), která pramení ze skutečnosti, že Kristus je skrze Ducha v nás a věřící jsou v Kristu (Ř 8,9–10). Když se poddáváme působení Ducha, rosteme ve zralost Kristovu a jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně (2 K 3,18). Kristus v nás nám dává sílu žít křesťanský život. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu (Fp 4,13). Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Ga 2,19b–20). Toto spojení s Kristem přemosťuje prostor a čas, proto Pavel může říci, že křesťané zemřeli s Kristem (Ř 6,1–11), byli vzkříšeni s Kristem (Ef 2,5–6; Ko 3,1–2), spolu s ním byli uvedeni na nebeský trůn (Ef 2,6; Ř 5,17) a jsou určeni být mu podobni při jeho příchodu v slávě (1J 3,2; Fp 3,20–21).
  • Duch svatý je nejen dárcem očištění a posvěcení při znovuzrození (1K 6,11), ale moc Ducha přebývajícího v nás přemáhá moc hříšných sklonů naší tělesnosti, našeho starého člověka (Ř 6,6; 8,13; Ko 3,5), a místo skutků lidské svévole (Ga 5,19–21) v nás Duch působí růst do podoby Ježíšova svatého charakteru. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5,22–23). Duch svatý je Duch pravdy, který nás uvádí do veškeré pravdy (J 16,13) skrze zvláštní zjevení starozákonních proroků a novozákonních apoštolů, které je pro nás zaznamenáno v kanonických spisech Starého a Nového zákona. Stejný Duch, který inspiroval Písma (2Pt 1,21; 3,15–16), nás osvěcuje a vyučuje při jejich čtení a promýšlení jejich poselství, což je klíčové pro naše duchovní poznání (1K 2,12–14; Ef 1,17–19; 3,15–19). Jako se Ježíš nechal vést při plnění svého poslání Duchem svatým (Mt 4,1; L 4,18) a stejně i jeho apoštolé (Sk 16,6–7; 20,22–23), tak všichni věřící v Krista mají být v konkrétních životních situacích citliví na vedení Duchem (Ga 5,25; Ř 8,14; Sk 13,2–3).
  • Již ve Starém zákoně Duch svatý zmocňoval vyvolené jednotlivce pro speciální službu a předpovídal dobu, kdy pomaže mesiášského Služebníka plností a mocí (Iz 11,2–3). To se naplnilo, když byl Ježíš při svém křtu zmocněn jako zaslíbený Mesiáš (Mt 3,16; J 1,32) k naplnění svého životního poslání (L 4,18–19). Moc Ducha svatého působila v Ježíšově životě při vyučování, konání zázraků, vymítání démonů. Ježíš zaslíbil svým učedníkům stejné zmocnění: Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země (Sk 1,8). Ježíšovi učedníci byli zmocněni Duchem svatým k misijnímu poslání a zvěstovali evangelium směle a s velkou mocí (Sk 4,8.31; 6,10; 1Te 1,5; 1Pt 1,12). Jiným aspektem zmocnění křesťanů ke službě je aktivita Ducha svatého při obdarování duchovními dary k vystrojení křesťanů pro službu v církvi (1K 12,1–11; Ř 12,6–8; Ef 4,11–12) a také pro duchovní boj s mocnostmi zla (Mt 12,28; Ef 6,10–17). Tajemství jednoty církve jako Kristova těla v rozmanitosti jeho údů je dáno tím, že byli všichni spojeni týmž Duchem v jedno tělo. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem (1K 12,13).