K optimalizaci našich webových stránek používáme cookies. Více o cookies.


O lidském hříchu

11
Led

Věříme, že první lidé, Adam a Eva, zhřešili, když byli svedeni satanem. Jako potomci Adama jsme hříšníky, z přirozenosti i volbou, svým životem porušujeme Boží zákon a svou nedůvěrou, pýchou, neposlušností a svévolí tento stav potvrzujeme. Přivoláváme tak na sebe Boží hněv a soud a podléháme smrti jako mzdě hříchu. Pouze Božím spásným dílem v Ježíši Kristu můžeme být zachráněni.

Věříme, že první lidé, Adam a Eva, zhřešili, když byli svedeni satanem.

  • Andělé jsou stvořené duchovní bytosti s morálním úsudkem a vysokou inteligencí, ale bez fyzických těl (Neh 9,6; Žd 1,14; 2,2; 2Sa 14,20). Démoni jsou zlí andělé, kteří zhřešili proti Bohu (2Pt 2,4; Ju 6) a trvale působí zlo v tomto světě. Jejich vůdce je v Bibli nazýván satan (Jb 1,6; 1Pa 21,1; Mt 4,10; L 10,18), ďábel (Mt 4,1; Mt 25,41), vládce tohoto světa (J 12,31), vládce nadzemských mocí (Ef 2,2), pokušitel (Mt 4,3; 1Te 3,5). Ďábel od počátku hřeší (1J 3,8) a jako lhář a otec lži (J 8,44) v podobě hada svedl první lidi, Adama a Evu, ke hříchu (Gn 3,1–5; Zj 12,9).
  • Prvním lidem byla darována svoboda důvěřovat svému Stvořiteli a poslouchat ho. Pokušitel však zasel do jejich nitra nedůvěru k Bohu lstivou otázkou: Opravdu vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? (Gn 3,1 Bible 21). Následně popřel pravdu Božího slova a znevážil skutečné Boží záměry: Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé (Gn 3,4–5). První lidé byli svedeni ke hříchu, když přestoupili Boží zákaz a jedli ze stromu poznání dobrého a zlého. Podlehli pokušení být jako Bůh a chtěli sami rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. Hřích nevěry, neposlušnosti a pýchy narušil jejich vztah s Bohem i mezi nimi navzájem. Když uslyšeli Boží hlas, skryli se před ním. Styděli se za svou nahotu, ze svého selhání obviňovali jeden druhého a nepřímo též Boha. Po jejich provinění následoval Boží trest (Gn 3,6–24).

Jako potomci Adama jsme hříšníky, z přirozenosti i volbou, svým životem porušujeme Boží zákon a svou nedůvěrou, pýchou, neposlušností a svévolí tento stav potvrzujeme.

  • Hříchem prvního člověka, našeho reprezentanta Adama, se všichni lidé stávají hříšníky. Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili … proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka … neposlušností jednoho člověka mnozí [se] stali hříšníky (Ř 5,12.17.19). Tento pád našich prarodičů nazývaný prvotním hříchem znamená, že se jako hříšníci již rodíme (Ž 51,7), jsme hříšníky svou přirozeností porušenou ve všech oblastech. Naše mysl, emoce a vůle jsou porušené a hřích se projevuje také naší volbou. Hřešíme již svými zlými motivy, které se projeví slovy a činy. Rozsah infekce a znečištění hříchem je univerzální, týká se všech lidí (Ž 130,3; 143,2; Ř 3,10–12; 1J 1,8) a všech oblastí jejich života (Gn 6,5–6; Jr 17,9).
  • Podstatou hříchu je vzpoura člověka proti Boží vládě, lidská svévole, která porušuje nebo nenaplňuje Boží zákon v postoji, činu nebo přirozenosti. Hřích je porušení zákona (1J 3,4), který lze shrnout do přikázání lásky k Bohu a bližnímu (Mt 22, 36–40). Hřích člověka je v prvé řadě namířený proti Bohu (Ž 51,6a), avšak má též zlé důsledky ve vztahu k našim bližním. Hříchem potvrzujeme svou nedůvěru, nevěru vůči Bohu a jeho Synu (1J 5,10; J 9,16), pýchu (Př 21,4; Jk 4,6b), neposlušnost (Tt 1,15–16) a svévoli (Ga 5,19–21).

Přivoláváme tak na sebe Boží hněv a soud a podléháme smrti jako mzdě hříchu.

  • Důsledky hříchu jsou pro člověka tragické. Na osobní rovině z nás činí otroky. Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu (J 8,34). Ve vztazích s druhými lidmi z nás činí egoisty, kteří ničí mezilidská pouta svým sobectvím a druhé využívají ve svůj prospěch. Nejzávažnějším důsledkem však je, že hřích nás odděluje od svatého Boha a činí z nás jeho nepřátele (Ko 1,21; Ř 5,10). Přivoláváme tak na sebe Boží hněv a soud (Ř 1,18; 2,5; Ef 2,3). Mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). Duchovní rozměr smrti znamená, že člověk je mrtvý pro vztah s Bohem (Ef 2,1). Tělesný rozměr smrti znamená konec pozemského života (Gn 3,19; Žd 9,27). Věčný rozměr smrti je věčná záhuba daleko od Pána a slávy jeho moci (2Te 1,9).

Pouze Božím spásným dílem v Ježíši Kristu můžeme být zachráněni.

  • Jedinou nadějí každého hříšníka je Boží spásné dílo v Ježíši Kristu, které napravuje důsledky Adamova hříchu při těch, kdo v něj uvěří a následují jej ve svém životě. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými (Ř 5,19). Adam učiněný k Božímu obrazu toužil po rovnosti s Bohem a snažil se ji uloupit. Stal se neposlušným, což vedlo ke smrti jeho i všech jeho potomků. Ježíš Kristus byl rovný Bohu, ale přijal způsob služebníka, ponížil se a v poslušnosti podstoupil i smrt na kříži (Fp 2,5–11). Jedině Ježíš Kristus zachraňuje od Božího hněvu, soudu a smrti, smiřuje s Bohem a obnovuje nás ke svému obrazu. A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského (1K 15,49).